Love story 1994

Love story 1994

Bylo mi tehdy čerstvých 15 a začínalo léto roku 1994. Šly jsme tenkrát slavit konec školního roku osmé třídy. Byla sobota a rozumělo se samo sebou, že se nás pět kamarádek odebere na místní diskotéku našeho maloměsta.

Je tomu už 24 let, nyní jsem dávno vdaná a mám 2 děti.

Tenkrát se diskotéky konávaly „U Plovárny“. V restauraci, která ve dne sloužila jako občerstvení pro hosty koupaliště, se v noci otevřela zadní část sálu, kde stály reproduktory a malý bar. S venkovní terasou a výhledem na bazén, jsme se i na malém městě mohly cítit jako na romantické dovolené někde v teplých krajích, chyběl jen hotel a za rohem pláž.

Tedy vraťme se k večeru, kdy se naše pětice ubírá cestou k Plovárně. Předem jsme se tenkrát radily, co si vzít osudný večer na sebe. Za teplého červnového večera, kdy rozsvícená okna domů dole ve městě po nás přívětivě pomrkávala, jsme se cítily nějak slavnostně, výjimečně. Cítily jsme, že důležitá etapa našeho života končí a začíná nová. Nejasně jsme tušily, že brzy budeme muset stát na vlastních nohou. První rozhodnutí v dospělosti jsme měly za sebou, zvolily jsme si střední školu a pracovní obor. Živote, měj s námi trpělivost!

Ale protože jsme přece jenom měly občanku jen krátce, naše nenucenost ještě neutrpěla žádnou zkouškou. Cítily jsme, že můžeme létat a svět patří nám. I „tam nahoře“ nám přáli. Diskotéka byla plná. Byli tu spolužáci, i žáci dalších ročníků již bývalé ZŠ. Z reproduktorů zněly naplno basy písničky 2Un limited – No limit. Já jsem tenkrát bývala hrozně plachá. Techno jsem v životě neslyšela. Ta hudba byla pro mě něco naprosto fascinujícího. Šla jsem za svými kamarádkami v závěsu, jako by mě měly táhnout na provázku. Nejraději bych se jich držela za ruku, takový jsem měla strach. Tancovat jsem vůbec neuměla. Jen jsem opakovala pohyby, co na parketu předváděly holky kolem mě. Ani jsem nevnímala světla a lidi okolo. Připadala jsem si jako na jiné planetě. Najednou ke mně přistoupil David. Zdál se mi jako někdo jiný, než jsem znávala. Hezký, modrooký, dospělý. Zeptal se mě, Katko, ráda píšeš dopisy? V září měl nastoupit na školu až někde na druhém konci republiky. „Jo, ráda.“ Kdyby se byl býval zeptal, jestli mě může šlápnout na nohu, odpověděla bych, že ano. Tak jsem byla nervózní.

Štítky:
, ,


Pokud máte doma staré fotografie, předměty nebo se chcete podělit o Váš příběh, budeme moc rádi pokud tak uděláte.